Rozhovor s českým stylistou, který obléká opravdové osobnosti

Jirka Hofbauer pochází z Brna, je to mladý perspektivní a nadaný muž, kterého jsem poznala při letním focení pro časopis Muži v Česku, kde stylizoval mě a Igora Orozoviče na fashion tutorial. Svou práci odvedl profesionálně a i v omezeném čase byl můj výsledný outfit nadmíru dobrý a vkusný. Jirka pracuje na 120 %. Stylizuje převážně ženy – mezi jeho klientky patří např. Klára Issová, Ewa Farna a spousta dalších českých osobností. Na jeho instagramovém profilu najdete portfolio, ze kterého vám spadne brada.

Z Jirky při rozhovoru, který trval téměř hodinu a půl, vypadlo, že již navrhuje a plánuje vlastní kolekci oblečení. Ze stylisty se tak pomalu stává módní návrhář, který svému oboru opravdu rozumí. Jsem z něj nadšená, nejen za jeho pracovní úspěchy, ale také za to, jaký je člověk. Doufám, že budete i vy.

 

Jirko, představ se prosím čtenářům.

Dělám na full time stylistu. Ale nic nebylo ze dne na den. Studoval jsem gymnázium, kde jsem se sice učil jazyky a spoustu dalších věcí, ale když jsem vyšel ze školy, uměl jsem vše a vlastně nic. Už při studiu jsem zjišťoval, že tíhnu k uměleckým oborům, a tak jsem se po gymnáziu hlásil na Janáčkovu univerzitu, kam jsem se ale nedostal. Postupem času jsem zjistil, že bych tam stejně nezapadal, byl jsem pro ně až moc normální. Chtěli z lidí na první pohled cítit názor, a to já v černém upraveném svetru očividně nesplňoval. Nakonec jsem vystudoval globální marketing na Vysoké škole.

Během studia jsem pracoval pro pánský online magazín MenStyle, kde jsem začal psát sloupky, později chtělo vedení magazínu více zaměřovat na módu a kolem roku 2015 se tvořilo i první focení, kde jsme se inspirovali dobou. V módě byla tenkrát džentlmenská revoluce, a tak jsme oslovili Ladislava Špačka, který souhlasil. Tak odstartovala celá moje kariéra – první editorial, druhý, články… magazín se rozjel a tím jsem se pomalu, ale jistě rozjel i já.

Když mě později oslovil Tomáš Otta, ať dělám módu pro ForMen, bylo to super. Následoval Harper's Bazaar. Zpětně si myslím, že právě ForMen mi pomohl k upíchnutí statusu, od té doby mě móda a styling opravdu živí.

 

Styling je tedy jediná věc, co tě živí?

Vše je módou dost propojené a dohromady to spolu funguje. A ano živí mě převážně styling. Dělám styling pro časopisy, koncerty, reklamy, kampaně a mám soukromou klientelu, které sestavuju šatníky. K tomu ještě v některých časopisech dělám i rozhovory, například píšu pro časopis Národního divadla v Brně. Vše se tak nějak točí kolem oblečení a neuvěřitelně mě to baví a naplńuje.

 

Zmiňoval jsi, že oblékáš reklamy, jde jen o Česko nebo i zahraniční?

Stylovat pro zahraničí je hodně náročné. Mají opravdu velké požadavky od kompletního moodboardu s referenčními fotografiemi a styling chtějí rozkreslený ve storyboardech. V Česku na tohle není vůbec budget – storyboard pro edioriar nepřipadá vůbec v úvahu, to by nikdo nezaplatil.

Nechci Česko špinit, Čechy miluji a vše, co k tomu patří, ale zdejší přístup se se zahraničím vůbec nedá srovnávat. Češi to nějak udělají, nejsou na to tak velké přípravy a ono to nějak vyjde a většinou to vyjít hlavně musí.

Já mám zkušenost se stylingem pro dvě zahraniční firmy. Byla to pro mě obrovská škola, za kterou jsem teď rád. Řešily se zmiňované moodboardy, jak co bude vypadat do detailů, materiál, barvy, make-up… Souhrnně je to geniální příprava, tehdy jsem si myslel, že jde o šikanu ze strany zadavatelů, ale nakonec to byla škola. Člověk najednou do projektu víc vidí a zároveň pro příště už umí perfektně zpracovat prezentaci.

 

A jak takový zahraniční styling vypadal? Pokud to není tajné a tolik ti to dalo.

Spolupráce obnášela to, že budu oblékat zahradníka, tak aby to působilo nošeně, ale zároveň wow. Oni jsou neuvěřitelní, myslí opravdu na vše, chtěli na oblečení platinu, takže jsem strávil sobotu tím, že jsem chodil po zahradě a platinoval jsem oblečení, tvořil jsem na něm záhyby. Dřepoval jsem v něm a snažil se ho onosit. Ve finále byli moc spokojení a nakonec z toho byla dvouletá spolupráce.

 

Máš nějaké stylingy, které opravdu rád děláš a rád se k nim vracíš?

Styling stálých klientek je většinou srdcová záležitost, člověk si ke klientovi vybuduje postupem času až kamarádský vztah a vše pak lépe funguje. Rád dělám styling pro jeden nejmenovaný časopis a to je prostě nádhera, atmosféra je skvělá, příprava funguje a vzniká výsledek, ze kterého je šéfredaktorka nadšená – umí to pak dát najevo, a to je největší odměna.

 

Mohl bys popsat proces své práce?

Jsem zvykly plánovat a chystat si věci předem. Často se mi dříve smáli za to, že jsem si outfity chystal do pytlů, jenže já to tak potřeboval, pak už jsem jen věci postupně vybalil, bylo to super. Někdo outfity připravuje až na místě, sestavuje je těsně před stylingem, a to je o nervy. Potřebuji přesně vědět, co, kde, kolik toho půjčuji, a že jsem na 120 % připravený, protože vše je na mně, jsem za to zodpovědný sám.

Také si zakazuji mít více focení najednou. Chci mít věci připravené a když máš například tři focení za sebou, tak se v tom už ztrácím – stylingy si jsou sobě dost podobné, nemám dostatek času na přípravu, a to mi vadí. Jak jsem říkal, rád se do toho ponořím, mám rád, když mám čas se před stylingem naladit na správnou notu. Pouštím si hudbu, film, něco si o tom načtu a ladím se do stylu, do kterého mám. 

Opět srovnání se zahraničím – tam je jeden člověk na vlasy, druhý na nehty, 5 lidí na styling a pak přijde ještě jeden člověk na doplňky. Tady jsme rádi, že přijde jeden člověk na make-up, který dělá i vlasy, a jeden člověk na styling.

 

Věnuješ se práci, kterou jsi vždy chtěl dělat?

Chtěl jsem dělat dramaturgii nebo manažment, ale částečně si tohle vše plním, když pracuji jako editor časopisu nebo módní řiditel, vymýšlím obsah magazínového čísla. Řeším, kde a jak se bude fotit, skládám dohromady tým.

 

Jak vnímáš stres a tlak na place?

Stresuji se strašně, je několik aspektů, když s někým fotíš.

Když pracuješ s celebritou ve smyslu osobností, nikdy nevíš, jaká bude, jestli přijde naštvaná, s kocovinou… to vše hodně ovlivní.

Není to tréma, je to respekt k řemeslu, k té pozici – chceš to udělat dobře a je to na tobě. Když oblékáš osobnost, vážíš si jí, respektuješ ji a chceš, aby ve výsledku řekla, že jí to sluší, a byla spokojená. Zároveň musíš být připravený na to, že ti řekne, že se jí to nelíbí, a ty s tím musíš umět pracovat, i když jí dáváš třeba sako za x peněz od světové značky – jí se to prostě nelíbí, tak to je. Speciálně chlapi jsou ješitný. Tohle ti modelka nikdy neřekne, ta přijde a bude to, co řekneš.

Další je správně zvolit outfit třeba pro ženu v letech. Nechceš ji zesměšnit, chceš z ní dostat to nejlepší, tak musíš volit oblečení k věku, stylu – ale to vlastně v každém věku. Je to tlak.

Když se ještě vrátím k osobnostem, chtějí slyšet prezentaci, skoro až marketingovou, o tom, co děláme, proč to děláme, co je účelem, a to se stále bavíme o oblečení. A ať je to modelka nebo herec, stále je to práce s klientem. Pokud s někým pracuješ pravidelněji, stres postupně opadne, už víš, co dotyčnému sluší, vybudujete si bližší vztah.

 

Takže je to hodně o tom, koho oblékáš?

Často máš o člověku představu, protože ho vidíš ve filmu, prostě ho odněkud znáš, a tím pádem ho řadíš mezi celebrity, máš k němu respekt. Také osobnost má za sebou behind, my ji chceme prezentovat, je to stále člověk a my po ní něco chceme. |Udělala si na nás čas, aby tady šaškovala pro nás, tak se k ní budu chovat s respektem.

Já mám respekt jak k modelce, která je z agentury, kterou neznám, tak k osobnosti jako takové – vzájemný respekt musí fungovat u všech.

 

Vzpomeneš si na focení, z kterého jsi byl ve stresu, ale zároveň tě posunulo dál?

To jsou převážně všechny, ale jedna vzpomínka opravdu vyčnívá. Byla to jedna z posledních zakázek focení pro ForMen – story se jmenovalo Tango v Paříži. Bylo to mírně erotické, fotilo se v Budha baru. Byl zachycen příběh toho před tím, než spolu půjdou do pokoje – večeře, drink, koketování. Vše stálo na letmých dotecích. A když jsme měli vybraného modela a představili jsme mu ten mood, tak jsme se dozvěděli, že se nesmí dotknout jiné modelky, má to ve smlouvě. To mě naučilo, že když bookuju modela, modelku, rovnou píšu, jak bude focení vypadat, jestli teda nemají nějaké výjimky ve smlouvě. To je tak třeba u spousty veganů, kteří si na sebe nevezmou kůži, také to pak mají ve smlouvě a člověk to aspoň ví dopředu. Etický charakter chápu, ale jiný moc ne…

 

Kam nejčastěji chodíš, kde bereš věci na styling?

Všechny časopisy jsou vystavené, fungují na inzerce, takže když si to platí, čekají, že ty věci se tam objeví. Pamatuju si, že na jedné inzertní schůzce přímo vyhrožovali, že pokud se tam neobjeví dvacet značek, které zadají, skončí s námi. O tom se málo mluví, ale časopisy žijí z prodeje inzerce. Každé vydavatelství má nastavené seznamy podporovatelů, kteří si platí inzerci, a tak ví, že musí splnit od toho se odvíjející obsah. Často se stává, že se inzerent zeptá, proč tam mám něco od lokálního návrháře, a já mu na to řeknu, že je to úžasný, a on, že to je sice hezké, ale on si to neplatí.

Český trh je malý rybník, všichni se znají. Plus Pařížská je strašně malá, stává se i to, že kolikrát v obchodě už nemám co vybrat, protože vše je již vyfocené.

Také je zajímavé, že Hermes má ve smlouvě například to, že nesmí své oblečení míchat s lokální značkou a konfekcí. Naopak Dior to má rád, chce zacílit na mladý lidi, klidně si k němu můžeš dát vintage džíny. Fendi zase má total look, nejlépe vše od něj.

 

Když se zakázky často mění, posiluje tě každá z nich?

Jsou věci, které tě nezmění, když už jsi na něco zvyklí, myslím tím stálé zakázky u umírněnějších časopisů. U Mužů v Česku je to jiné, tam tě změní třeba i fotograf a jeho pohled – konkrétně focení s Matúšem Tóthem je zážitek a vždy si z něj odnesu jiný pohled na styling či fotky.

 Baví mě, že když fotografovi dáš opravdu extra kousek, někdo to vyfotí jako konfekci, ale když dáš například Matúšovi i obyčejné bílé vytahané tričko, on ho vyfotí jako něco extra a vyjde z toho nejlepší styling za poslední dobu – myslím to nadneseně, ale pointa zůstává.

 Celkově mám rád spíš věci, které tě posunou dál, naučí tě o všem víc přemýšlet, snad i změní vkus. Některé zakázky jsou skvělé v tom, že je při nich prostor na debatu a více možností na výběr.

 Teď moc nevyužívám asistenta, ale mám ho. Někdy vše připravím a pošlu ho za mě na focení, to je skvělé, ale na druhou stranu je výsledek sice připravený ode mě, ale s odstupem času jsem to viděl jinak – kdybych tam tenkrát byl, změnil bych to. Jde o aktuální inspiraci.

 Na všem mě baví nejvíc proces, následné focení a výsledek už mě nechávají chladným. Kolikrát se focení táhne, nemoci, přesuny plus já s tím projektem žiju třeba tři měsíce, přípravy, tisk a já mám ještě ten tisk v ruce týden dopředu, tak se pak známí diví, že nejásám, když mé věci jsou v časopisech, ale já už jsem to viděl tolikrát, že už to beru nějak normálně.

 

Kde bereš inspiraci?

Jednoznačně při cestování – naplňuje mě, když někam jedu, chytím múzu a pak mám spoustu nápadů a chci je někam dát. To většinou končí v zakázkách, kde se vyřádím. Inspiraci hledám také ve světě undergroundu a Havelství mě přitahuje, fascinují mě sociální vrstvy. Subkultura je opravdu zajímavá, baví mě v ní čerpat inspiraci.

 

Zmínil jsi, že přemýšlíš o vlastní kolekci oblečení, jak k tomu došlo?

S jídlem roste chuť. Když pracuješ s produkty, ale nejsou podle tvých představ – v takovém momentě mám náladu daný oděv změnit, tvořit ho sám, a to často dělám už teď.

Přemýšlení o módní návrhařině přišlo přirozeně. Když jsi každý den mezi oblečením, vidíš, jak jsou věci ušité, jak fungují materiály, tak tě to prostě vtáhne. Taky kolikrát klientky chtějí měnit oblečení, jednou je to delší sukně, podruhé kratší, větší rukáv… Když jim tohle vše umožním, už je to jen krůček k tomu dělat svoji módu.

Velký zlom nastal když mě oslovila Ewa Farna a požádala mě, abych jí navrhl něco na velký koncert v O2 areně – požadavek byl, aby to bylo jiné, ne klasika róba a smoking.

 Zjistil jsem, že mě to baví – vždy jsem si to nakreslil a pak jsem návrh donesl své krejčové, která mi pomáhá. Dále mi pomáhá tým vývojářů z jednoho brněnského salonu, podle toho, co nakreslím, tvoří zázrak na počkání.

Není to úplně ambice, je to pořád forma zábavy a krásný útěk do snového světa.

 

Jak trávíš volný čas?

Rád si zajdu někam s přáteli, ale chci i čas sám na sebe. Kolikrát jde o to, s kým jsi, ne kde jsi, společnost dělá hodně.

 Tíhnu k architektuře, moc rád si kreslím a je to vlastně to, co dělám po večerech za odměnu, kolikrát kreslení vyměním za sezení v baru. Automatizované kreslení je pro mě určitou formou odpočinku.

 

 Jaký kladeš důraz sám na sebe, svůj styling?

Jak jsem tím přehlcený v práci každý den, oblékám módní výstřelky, tak si to vlastně vizuálně splním a pak už nemám potřebu si crazy kousky oblékat na sebe. Stačí mi jednoduchost – černá, bílá, modrá, víc nepotřebuji.

 Ale také nesmíme zapomínat, že do práce se musím oblékat hlavně funkčně, kolikrát fotíme v celkem extrémních podmínkách, a ještě tam být oblečený v něčem šíleném, to by nepomohlo ničemu.

 Ale i já mám občas záchvat, že si něco musím koupit, ať už je to cokoli, a vezmu si to jednou za čas.

Když si to žádá nějaká akce, nemám problém si dát něco přes oči, udělat na sobě nějakou extravaganci, ples, módní přehlídka – je to hra.  Ale abych si neprotiřečil, baví mě se převléci a být extravagantní před ní, ale ne před tebou. Jde vlastně o ten typ akce, kde to je pro cizí lidi, tam mi odvázat se nevadí, tam to je dokonce vyžadováno, ale pokud jde o soukromou akci, tam jsem rád sám sebou.

 

Jaké máš vyhlídky do budoucnosti?

Chci dál pokračovat v tom, co dělám, stabilně se zlepšovat, mít dobré vztahy se značkami a mít stále více a více možností fotit a spolupracovat s úžasnými lidmi.